O vzhledu cihlové fasády nerozhoduje jen design samotné cihly a barva spáry, ale také skladba jednotlivých prvků. Představujeme základní vazby a vysvětlujeme možnosti jejich použití u lícových cihel i obkladových pásků.
Cihla sama o sobě neurčuje výsledný výraz fasády. Stejně důležitá je i vazba, tedy způsob, jakým jsou jednotlivé cihly nebo pásky uspořádány. Při návrhu se často řeší odstín cihly nebo barva spáry, ale právě skladba prvků může výsledný dojem změnit stejně výrazně.
Zatímco jedna vazba podpoří klidný a minimalistický charakter domu, jiná vytvoří výrazný rytmus, zdůrazní horizontální linie nebo se stane hlavním architektonickým motivem fasády.
Vazba určuje, jak jsou cihly uspořádány a jak na fasádě probíhají spáry. Mnoho tradičních vzorů lze použít jak u lícového zdiva, tak u obkladů z cihlových pásků. Je však dobré pamatovat na to, že u pásků jde především o výsledný vzhled, zatímco u zděné fasády má vazba i konstrukční funkci.
Pro orientaci v jednotlivých vazbách stačí nejprve rozlišit dvě polohy cihly. Běhoun je cihla uložená podélně ve směru zdi, takže na fasádě vidíme její dlouhou boční stranu. Vazák směřuje svou délkou napříč zdí a do pohledu se obrací kratším čelem.
U tradičního zdiva toto uspořádání souvisí i s provázáním konstrukce. U lepeného obkladu vytváříme především odpovídající pohledový vzor. Kratší prvky zde představují čela cihel, aniž by procházely do hloubky stěny.
Možnosti cihlových pásků navíc nekončí u tradičních vazeb, ale mohou pracovat i s individuálními vzory, ornamenty nebo grafickými motivy. Díky absenci konstrukčních omezení mohou architekti vytvářet reliéfní obrazce a tvarové kompozice, díky čemuž se fasáda stává nositelem příběhu budovy. Dobrým příkladem je například projekt Lihovar na Smíchově, kde se na částech fasády propisuje motiv lahví vytvořený z pásků.
Běhounové vazby pracují s dlouhou pohledovou stranou cihly nebo pásku. Jejich charakter se mění podle toho, jak jsou vůči sobě posunuty sousední řady. Jedná se o nejčastější typ vazby.
V klasické půlvazbě leží svislá spára přibližně nad středem prvku v řadě pod ní. Vzniká pravidelná skladba, která poskytuje prostor barevnosti a povrchové struktuře materiálu.
Jde o nejrozšířenější a nejuniverzálnější typ vazby, který dobře funguje na současných rodinných domech i tradiční architektuře. Díky vyvážené skladbě nepoutá zbytečně pozornost k samotnému vzoru a nechává vyniknout materiál.
Menší posun mění návaznost svislých spár. Pokud pokračuje v jednotlivých řadách stejným směrem, vzniká na ploše diagonální rytmus. Diagonální kresba dokáže fasádě dodat více dynamiky, aniž by působila rušivě. Často se využívá tam, kde chce architekt pracovat s jemnějším rytmem plochy.
Třetinový posun nabízí jiný rytmus opakování spár. V kombinaci s delšími formáty cihel nebo pásků může působit současněji než klasická půlvazba a podpořit horizontální charakter stavby.
Ve stohové vazbě jsou prvky kladeny přímo nad sebou. Vodorovné i svislé spáry tak vytvářejí souvislou mřížku. Můžeme se setkat také s označením vazba pro pásky nebo pásková vazba, protože se často používá právě u fasád z cihlových pásků.
Její střídmý a racionální charakter dobře odpovídá současné architektuře, zároveň ale odkazuje na tradici keramických obkladových fasád 20. století. Pravidelný rastr a důraz na čisté linie připomínají principy funkcionalistické a pozdější modernistické architektury, kde keramické pásky patřily k často využívaným fasádním materiálům.
Stohová vazba se proto uplatňuje především na minimalistických stavbách, kde nechává vyniknout samotný materiál, proporce domu a precizní detail fasády. Současně však více než jiné skladby odhaluje případné nepřesnosti provedení.
Tato vazba vyžaduje pečlivé rozměření a přesnou realizaci. U vyzdívané fasády navíc chybí obvyklé převázání cihel, a proto musí její konstrukční řešení, včetně případného vyztužení, navrhnout projektant.
Střídání běhounů a vazáků rozšiřuje možnosti členění fasády. Jednotlivé vzory se liší jejich poměrem i vzájemnou polohou. Často se uplatňují na stavbách navazujících na historický kontext a na plotech, kde mezi sebou provazují dvě řady cihel.
V každé řadě se pravidelně střídá běhoun a vazák. Vazáky jsou umístěny nad středy běhounů v sousední řadě. Výsledkem je drobnější, pravidelně členěná plocha.
Díky drobnějšímu rytmu působí fasáda detailněji a tradičněji.
Střídají se celé běhounové a vazákové řady. Oproti vlámské vazbě je tak rozdělení dlouhých a krátkých pohledových ploch výrazněji uspořádané do vodorovných pásů.
Výraznější vodorovné členění může opticky prodloužit fasádu a podtrhnout horizontální kompozici budovy.
Také křížová vazba střídá běhounové a vazákové řady. Charakteristický motiv vzniká vzájemným posunem běhounových řad v opakujícím se schématu. Pro její správné rozlišení od příbuzných vazeb je důležitý pohled na více řad nad sebou.
V jedné řadě se střídají běhouny a vazáky, následující řada je tvořena pouze vazáky. Vyšší zastoupení krátkých čel vytváří hustší členění plochy.
Mezi jednotlivými vazáky se opakují dva běhouny. Oproti vlámské vazbě tak přibývá dlouhých pohledových stran a mění se rytmus fasády.
V pohledu se uplatňují výhradně krátká čela cihel. Vzniká jemnější struktura s větším počtem svislých spár. Kratší pohledové prvky se využívají také při vytváření zakřivených ploch.
Divoká vazba kombinuje dlouhé a krátké prvky tak, aby nevznikalo nápadné pravidelné opakování. Je ideální pro hodně členité fasády s velkým množstvím oken, dveřních otvorů atd., kde umožňuje pružněji pracovat s různými délkami jednotlivých úseků fasády.
Zdánlivá nahodilost však vyžaduje promyšlený postup. Hlídá se převázání, rozložení krátkých prvků i vznik nežádoucích shluků nebo dlouhých diagonál. Konkrétní pravidla je třeba stanovit pro zvolený materiál a způsob provedení.
Ve skladbě rybí kosti se obdélné prvky střídavě setkávají pod pravým úhlem. Celý vzor může být orientován různými směry; známá je diagonální varianta s prvky natočenými o 45° vůči vodorovné linii. Tuto vazbu známe tradičně v souvislosti s dlážděnými povrchy, parketami a chodníky, odkud se postupně přenesla také na fasády a do interiérů.
Na fasádě nebo v interiéru může zvýraznit vstup, výklenek či samostatnou stěnu. Před realizací je vhodné rozkreslit zejména zakončení vzoru, napojení na okolní plochy a potřebné dořezy. Pro svou výraznost se nejčastěji používá jako akcent, například ve vstupních partiích, na zahradních stěnách nebo v interiéru.
Perforované zdivo, označované také jako brazilská vazba, vzniká ponecháním otvorů mezi cihlami. Umožňuje pracovat s průhledy, světlem a částečným odstíněním prostoru. Nejčastěji se používá na balkonech, terasách, u vstupů nebo před okny.
O tomto způsobu zdění si můžete přečíst celý článek zde.
Jednotlivé vazby navíc nemusí být použity pouze v horizontálním směru. U cihlových pásků lze řadu skladeb otočit o 90° a pracovat s vertikální orientací, která opticky zdůrazňuje výšku objektu.
Architekti také často kombinují více vazeb v rámci jedné budovy. Odlišná skladba může zvýraznit vstupní část, nároží nebo například horizontální pás mezi podlažími. U vyšších staveb pak změna vazby pomáhá rozčlenit velké plochy fasády, potlačit jejich měřítko a dodat celku větší vizuální dynamiku.
